Fotografka Tina Levin nafotila stylizované portréty herce Milana M. Deutsche s názvem STRACHY / FEARS.

Miluj své démony

Když se podíváme do svého nitra, uvidíme tam spoustu krásných věcí. Ty vyniknou o to víc, když jsou vedle nich i ty ošklivé. Každý máme své démony, strachy a fóbie. Ty nás omezují, někdy o nich možná ani nevíme. Můžeme dělat, že nejsou. Můžeme s nimi i bojovat. Ale budou v nás stále a budou narůstat. Pokusme se jim možná věnovat pozornost. Přiznat si je, pochopit, že jsou naší součástí. A ony pak ztichnou a my se budeme moci nadechnout a jít dál. 

Rád bych citoval osobnost amerického buddhismu, Tsulrima Allioneho.
„Čím usilovněji bojujeme proti svým démonům, tím silnějšími se tito démoni stávají. Pokud se od tohoto boje chceme osvobodit jednou provždy, musíme svůj přístup obrátit a svým démonům věnovat potřebnou péči“.

Potkal jsem skvělou a talentovanou fotografku Tinu Levin, která se démony v nás snaží zachytit svým objektivem. Její práce „Dark Art“ mne fascinuje. Byl jsem rád, když se rozhodla postavit mne ve svém atelieru před objektiv a zachytit různé formy strachů. Vznikla tato jedinečná série fotografií, ke kterým napsali své texty básníci a básnířky, se kterými spolupracuji. Nejde o líbivé portréty. Jde o zachycení obvykle oku neviditelného….

Milan Matyáš Deutsch

MOŽNÁ ANDĚL POTĚŠÍ

(Eliška Peroutková)

Ach, jak tu trpím na této zemi,

ona se pode mnou propadá,

sten bílý, ruka je němá

a ústům prosbu snad poslední,

vzhůru, tam vzhůru,

kde praskot je stěny,

k prosbě mé lidské

sám Bůh mě nabádá

Stěna praská, prýská

svět se boří

o co se opřít, pověz mi,

lidé mi mizí a jak pavouk sítí,

ti bez lásky opředli mě pověstmi

Viní a viní a vedou mě k soudu

Osude, zdá se mi, že na této zemi

mě člověku lépe už nikdy nebude

Ach tolik světla vzhůru míří,

jsi nekonečný prostore,

sténám bíle, ruka je němá

duše vzlétá

Hieronyme Boschi tys viděl

Krista

Nesení kříže

Obklopen křívými tvářemi,

jsi maloval světu do očí

To s tebou jsem prošel i tu

zahradu pozemských rozkoší

Šedivý praskot stěny

tys viděl Boschi

na konci tunelu,

kde Bůh mou vinu rozhřeší

Tvář má je pohroužená,

jemně ji pohladí

bílá jen bílá

perutě křídel rozevřená

možná mě Anděl potěší

KRÁLÍČKEM KRÁL

(Milan M. Deutsch)

Ve své jamce sedí sám. 

Párty skončila, všichni odešli. 

On útratu zaplatí. 

Co když už nepřijdou? 

Co když se nevrátí? 

Ve své jámě sedí sám. 

Čeká tam marně, čeká dlouho. 

Už dvakrát listí se zbarvilo. 

Co když už nepřijdou? 

To by ho asi zabilo!

    HLUBINA

(Inka Hanušová)

Hladina

Hlubina

Vlní se mi vstříc

Zve mě ke splynutí

Couvám a nechci

A drobné prstíčky zezadu

K vodě mě jaksi nutí

Hladina hlubina

Mě děsí

Kdesi

V matné tmě ve vodě

Číhají

Běsi

Podivní krutí

Mlčí tak temně

Ve vodě

Nejen v ní –

To proto bojím se –

I hluboko ve mně

Hluboko ve mně

OBRAZU NA STĚNU PŘIPRAVILA RÁM

(Eliška Peroutková)

Půlnoc mě uvnitř otevřela,

obrazu na stěnu připravila rám

Podlaha z prken zaduněla

a na obzoru žádný není chrám

To svázala mě žena,

sevřela pevně v korzetu

a moje dvě těla

v zamyšlení

odkryla pravdu do světů

Pravdu jen někomu,

jinému otázku

tajemství prokleté

visí tu na vlásku

Moje dvě těla sevřena

v opuštěném doupěti

Toyen ty jsi zapomněla

dát korzet v blankyt objetí

Ty když jsi v něm byla

v hrozivých skálách

zvíře z nich řvalo tmám

doupě jsi vpředu rozpárala

a pro obraz zbyl tu rám

Tma je sametová

Tělo se dere ven, pryč

a obruče mých podkolenek

mi radí

vypluj

ORLI A LVI

(Inka Hanušová)

Divný je svět okolo mě

V něm orli a lvi

A dravé ryby

Číhají na můj pád

Na slabost

Na moje chyby

Ale já

Jsem král

Mám korunu

A zdi a armádu

Armádu lží

Které mě postaví

Na nohy po pádu

Zdi z kamene

A límec bezpečí

Oddělí dravce

I cizí slzy

Chrání mě před světem

A před mým životem

Který mě mrzí

Před světem, životem

Před smutkem poznání

A taky přede mnou

Přede mnou samým

Možná mě ochrání

Hle – jsem na ostrově

Ostrově samoty

Můj smutek je hnědý a rudý

Okolo moře bezpečí 

Okolo moře

Nudy

KNÍŽE STRACHU

(Radana Šatánková)

V hodině té

mezi tmou a šerem

mluvil jsem se svým revolverem

mlčí a křičí přec

ta prapodivná věc

Není už cesty tam ni zpátky

jako když krk padne do oprátky

co na tom, že zdobený je fiží

kníže strachu mou mysl tíží

Potkal jsem stíny ve svém stínu

červotoč v hlavě se těší na hostinu

konečnost bytí se podobá prachu

vyhaslé hvězdě, životnímu krachu

Pohlédnu do očí, tam co jsem se díval

bojím se zrcadel, co za nimi je dál

v tu chvíli mi někdo na spánek zašeptal

chladivý vítr přitom kolem vál

Čas nemá jméno, ale ty ho máš dané

v duši ti neklid odjakživa plane

dle vůle tvé se, pane, stane

kostky jsou vrženy a spočítané

věř nebo nevěř

to já jsem kníže strachu

já jsem ty i já jsem on

tvého bytí

temný klon