První pocit po shlédnutí Billa? Šok.I přes pořádnou reklamní masáž, kterou jsme dostávali v pravidelných dávkách letos v létě, přes spoustu stránek popsaných ve všech společenských časopisech, něco takového jsem nečekal. Člověk se snaží na to tempo a spoustu krve zvyknout si a brát to s nadhledem. Musí se tomu neustále a hlasitě smát – a přesto cítí podvědomě, že to celé není tak nějak normální, že „ten Tarantino přece musí bejt naprostej magor“.

Pravdou je, že smíchu jsem se neubránil hodně často – i v těch nejdrsnějších scénách. Když mi ale došlo, že lidi kolem mlčí jako pěna, trochu jsem se leknul. Je to tím, že jen já pochopil originální humor režiséra nebo mi už taky hrabe? No, posuďte sami a zajděte se na ta jatka podívat.

Uma umí

Na Umě Thurman to celé stojí. Je to Tarantinova bohyně, kterou tady prodává v celé její kráse. Ač jde o akční film a to hlavní, co se po ní chce, je dobré zacházení s mečem, přemety a výkopy, ona dokáže mnohem víc pouhým výrazem očí a tváře (když odmyslím působivou scénu po smutném probuzení z kómatu, kterou si teda opravdu „zahraje“). Uma prostě umí. Před natáčením jí ale nechali krapet moc zhubnout, takže působí dost vyzáble, vyčouhle a nemotorně. Nemohl jsem se zbavit strachu, že Uma je sice kočka, ale to bojové umění jí prostě nesedí a jednou jí někdo v boji usekne tu její pěknou blonďatou hlavu.

Červený humor a la Tarantino

Všichni si mysleli, že Tarantino má smysl pro černý humor. Po shlédnutí Billa ale musím vytvořit novou kategorii… „červený humor“. Trochu jsem ho pocítil už u Pulp fiction, podobně jako ve Stoneově Takových normálních zabijácích. Tehdy se člověk občas prostě musí zasmát i vystřelenému mozku. Kill Bill ale všechny tyhle předchůdce položí na lopatky. Krev tady cáká horem dolem a někdy vytváří až bizarní a směšné fontánky. Tarantino se naštěstí nesnaží o věrohodnost tepenných krvácení a nahrazuje je proudem, který se dá přirovnat ke špatně regulovatelné sprše J. A díky autorovi za to, že nám dá občas odpočinout při černobílých sekvencích, ve kterých přeci jen ta krev nevypadá tak děsivě (i když akční scény o to méně napínavě).

Zranitelnost drsné nevěsty

Vražedkyně v podání Umy je půvabná, neúprosná a odhodlaná vraždit. Zároveň mě ale znervózňovala svojí zranitelností. Ta holka chce sice pozabíjet ty největší vrahouny světa, ale v mnoha scénách si všimnete v jejích očích obyčejného strachu a váhání. Jako každý Batman, Superman nebo Zoro má i ona svojí achilovku. Nevinné děti. Fakt, že přišla během své nepovedené svatby o nenarozené dítě, v ní rozhodně zůstal hodně hluboko zakořeněný. Má tedy problém postavit se nedospělým zabijákům (třeba drsné sedmnáctileté školačce, která je členkou ochranky šéfky tokijského podsvětí). Když se na ní žene banda ozbrojených puberťáků, je v koncích. Teprve až když zhasnou v místnosti světla, je schopná je naporcovat svým magickým mečem. A toho jednoho kluka, který přežije, prostě ohne přes koleno a tím mečem mu naplácá na zadek, aby ho poté poslala domů za mámou (jedna z nejlepších „tarantinovin“ filmu, u které se dokonce smáli i ostatní v sále J).Trochu drsná zábavaTenhle humor by ale některé slabší povahy nemusely dobře rozdýchávat. Já osobně jsem se například moc nedokázal smát při scéně, ve které se dozvíte, kolik musí zaplatit tlustej smradlavej chlápek za sex s ženou v kómatu jejímu ošetřovateli. Zajímá vás to? Je to 75 $ (a lubrikační gel v ceně). Vzpomněl jsem si na film Mluv s ní a zvláštní vztah ošetřovatele k jeho svěřenkyni… I v Billovi má bezvládná žena svého ošetřovatele. A ten s ní také mluví. A co jí říká? No, tak třeba… „Hi, my name is Buck. – and I came to fuck!!“.

Tarantino si hraje

Jedno na tom celém musím obdivovat. Nezbavil jsem se pocitu, že Tarantino si vlastně mohl dělat, co se mu zachtělo. Že si prostě hraje. Z filmu čiší jeho pohoda, nadsázka a tvůrčí svoboda. Jako by malé dítě, co má spoustu fantazie a představ, co miluje akční filmy a braky všeho druhu, dostalo hodně peněz, aby ty svoje představy zhmotnilo. Někde v podvědomí jsem mu asi tuhle „milionovou hru“ trochu záviděl.Režijně je to zvládnuté na výbornou (a ve střižně odvedli dobrou práci). Originální kombinace animovaného filmu, černobílých záběrů a videoklipově barevných scén mě nadchla. Hudba je taky super – a její volba místy odlehčuje a zesměšňuje drsné scény (třeba když si to Daryl Hannah vykračuje chodbou nemocnice, aby si našla Umu svým „jedním krásným modrým okem“ – a oddělala ji, píská si u toho naprosto pohodovou a úchylně veselou melodii).Pokud jde o bojová umění, Tygr a drak byl mnohem větší pastvou pro oči. Boj je tam povýšen na kulturní zážitek a divák si ho opravdu vychutná. V Billovi Tarantino dost stříhal a z boje nakonec zůstane většinou jen rozmazaná krvavá skvrna (někdy navíc černobílá). Jelikož jsem ale na tenhle film nešel kvůli akčním scénám, ani mi to moc nevadilo.

Hodnocení

Bez váhání dávám 100%(ač jsem si vědom, že polovina národa tomu nedá ani 70, jelikož jde přeci o brak).. no, uvidíme, co přinese Vol. 2…. minimálně další tři oběti ze seznamu krvavé nevěsty