Chvíli mi to trvalo, než jsem se k tomu filmu dostal. Psalo se o něm (většinou dobře), dostal spoustu ocenění, na Oscarech byl velkým favoritem a nakonec si odnesl 6 sošek, které přidal k 7 Zatým glóbům a to zcela oprávněně!

Když se řekne americký muzikál – a navíc z prostředí Los Angeles – čekal bych rozjuchanou, barevnou a trochu kýčovitou podívanou. Film je ale velkým překvapením. Kdybych měl hodnocení shrnout do pár slov – melancholický, milý a inteligentní příběh, který jako by smutnil nad dobou starých muzikálů, opravdové lásky a přitom se nevzal trpkosti reality, která nad romantickými sny většinou vyhrává nelítostný boj. Právě vítězství drsné reality nad romantickou představou happy endu vlastně celý příběh na závěr přikryje smutným závojem.

Vizálně překvapivé pro mě bylo ztvárnění dvou hlavních hrdninů – mladé barmanky, která se touží stát herečkou a nájemního pianisty, který touží po vlastním jazzovém klubu. Velmi přirozené a málo stylizované pojetí obou postav mi nejdřív přišlo skoro až rušivé, potom mi ale postupně s přibývajícími minutami začalo připadat vlastně geniální a naprosto v souladu s velmi specifickým pojetím filmu – s jeho jemnou přirozeností. Velmi autenticky působící (projevem i vzhledem) Emma Stone v hlavní roli si odnesla Oscara a to zaslouženě.

Hudba ve filmu je geniální – a jako celek podrtrhuje lásku hlavního hrdiny (i autora filmu) k jazzu, který ale už dnes poslouchá jen málo lidí a naráží proto na existencionální problémy a často také komerční neúspěch. Swingovo-jazzové pojetí La La Landu kontrastuje se záplavou současných moderních muzikálů, postavených na populárních hitovkách a výrazných pěvěckých výstupech. Jako by člověk slyšel ozvěnu Franka Sinatry ze starého rádia.

Dávám 100 % a pokud jste ještě neviděli, doporučuji shlédnout.