Očima Milana M. Deutsche – opět velmi osobní a subjektivní

Dlouho mě žádný film neinspiroval natolik, abych napsal recenzi. Po dlouhých letech to dokázal jedině „Můj týden s Marylin“, který měl tak rozporuplné reakce, že jsem své veskrze pozitivní musel napsat a zveřejnit.Potom mě kamarádka pozve na premiéru nového českého filmu. Moje první reakce? Na české filmy nechodím, nebaví mě. Do kina jsem na český film nešel dobrých pět let. Možná mi unikly některé skvělé kousky, ale moje krevní skupina filmového plátna prostě leží za hranicemi mé milované země. Abych tedy neurazil, na premiéru zajdu. Co ale může člověk, kterému táhne na 40 čekat od filmu, který očividně cíli mladší generaci a popisuje deník jedné holky v pubertě? Možná by se našel jeden důvod, který mě přesvědčil. Sám jsem napsal román o holce, která byla baletkou a potom měla fatální problém s drogami. Skutečný příběh. Tehdy bylo těžké vcítit se do tak vypjaté životní situace osoby opačného pohlaví a jiného věku. A navíc – řadu led před tímhle románem vznikla moje prvotina, která byla slepencem dvou deníků, které si „skutečné“ postavy psaly od puberty až do smrti. Tak jsem se možná chtěl podívat, jak se popral filmový tým s tímhle tématem české „Bridget Jones“.

Jaké tedy byly mé pocity po premiéře (a vlastně i docela dlouho po ní)?

Dobré!

Veskrze dobré. Tenhle film byl pro mě velmi milým překvapením. Nejen, že jsem z plátna ani na chvíli nespustil oči, děj mě držel ve střehu od prvních do posledních titulků, nechtělo se mi z kina odcházet. Možná to bylo vizuálním ztvárněním, které využilo na český film nadstandardních technických prostředků, triků, grafiky a vůbec toho, co v téhle zemi nejlépe umí namíchat UPP, možná to bylo výkonem hlavní představitelky, možná dobrým scénářem a režií. Jelikož nejsem vlastně filmovým kritikem, tohle objektivně a technicky nevyhodnotím. Já píšu o subjektivních pocitech. A ty byly sakra dobré. Když jsem po premiéře seděl se členy autorského týmu, slíbil jsem jim, že napíšu „recenzi“ a bude to má opravdu první reakce na český film. Tímto tedy plním svůj slib.

Hnědé oči na velkém plátně

Veronika Kubařová. O té jsem vlastně i od svých blízkých slyšel hodně. Talentovaná, zajímavá, má potenciál. Možná takový, jaký měla kdysi Tatiana Vilhelmová v Indiánském létu (Bože! To je dávno). Tím, že se na české filmy, seriály, detektivky, dokumenty moc nedívám, mladou generaci herců vlastně neznám. Když už se na ní ale podívám, srovnávám se zahraničními kousky. A vida – Veronika mě příjemně překvapila. Krásná, přirozená, zajímavá. Většinu filmu „nesleze“ z plátna, kamera vlastně staví hlavní dějovou linku na jejím obličeji. A to může buď vyjít – nebo to může být propadák. Já říkám – propadák se nekonal.

Tato mladá talentovaná a zajímavá herecká osobnost dostala jedinečnou šanci a budu jí držet palce, aby se jí chytila. Já dal filmu takový osobní podtitul filmu „hnědé oči“. Jako kdysi prvnímu kousku Bridget „sexy baculka“. Tehdy ale sexy baculka útočila na davy filmuchtivých žen, které se snadno s hlavní postavou ztotožnily. Reklamní slogan filmu tehdy dokonce proklamoval „muži tenhle film nepochopí“. Co ale Veronika (vlastně Johana) zmůže s davy filmových diváků? Vlastně cíli hlavně na své vrstevníky (puberta?). Bude jich v kinech dost, aby film uspěl? Po prvním kole v multiplexech to tak nevypadá. Což mě vlastně docela překvapilo. Na co jiného už by měli mladí chodit?

Muslimové a Češky, podřezané žíly a další neuvěřitelné příběhy

Zaslechl jsem i takový názor, že klíčová (vlastně tak trochu podprahová) scéna filmu, tedy problém, jak vlastně umřela maminka hlavní představitelky v muslimské zemi a proč si nakonec Johana podřezala žíly, čímž se dostala do psychiatrické léčebny, byly přitažené za vlasy. Nereálné. Tohle se přeci v reálném životě neděje. Já to viděl jinak. Když můj vlastní příběh o baletce a modelce na drogách četli lidé, kteří to nezažili, taky tomu nevěřili. A byl to skutečný příběh. Některé „za-vlasy-přitažené“ příběhy by člověk nevymyslel. Píše je totiž život sám. A příběhy skutečné se občas zdají nejvíce nereálné. Paradox života a osudů.

Fantazie a interní světy – kdo je umí opravdu číst? Musí je napsat holka!

Způsob vyprávění, intimní zpověď člověka, který svoje problémy a prožitky nerad říká ostatním – ani nejbližším „kamarádkám“ ne. Tak to napíše. Sám o sobě. Bez diváku a čtenářů. A pak ho překvapí, že jeho osobní zpověď chce někdo vydat knižně. Bezva marketingový tah – protože kniha v reálu vlastně vyšla. Jediná věc, která mě na celém filmu šokovala a vlastně i nejvíc překvapila – PSAL TO CHLAP! Ani nevím, jestli je to veřejně známá skutečnost, mě ale na tom celém připadá geniální, že by muž, který má pubertu už dávno za sebou, dokázal všechny opít rohlíkem a napsat diář mladé holky tak, aby mu všichni uvěřili.

Tleskám.

Zkušení herci ve vedlejších rolích

Fascinující na tom celém bylo i to, jak ti známí, slavní a zkušení herci z českých filmů hráli druhé housle. A hráli na ně dobře. Simona Stašová jako lékařka v psychiatrické léčebně. Moje oblíbená Veronika Žilková jako zakomplexovaná, utlačovaná a deptaná manželka. Petra Špalková byla asi největším překvapením filmu. Hle – i v českém filmu můžeme vidět vývoj postavy, barevné krůčky od nesympatické macechy až k člověku, kterého máme vlastně rádi. Kdybych někomu z tohoto filmu udělil cenu za herectví, byla by to ona. Držím palce na festivalech!

PS:
Četl jsem pár „kritik“ a pochybuji, že autoři byli na stejném filmu. Ale vzpomněl jsem si na jeden text skupiny No name – „Čím to, že kritik nenapíše pieseň“. Asi tak.